S nadějí dobrého počasí vstávám ráno v 5 hodin, abych byla na hlavní bráně parku Kanyanchu přesně v 6, kdy probíhá registrace všech účastníků na program habutuation experience. Národní park Kibale je pokrytý tropickým deštným pralesem, který poskytuje útočiště více než šedesáti druhům savců. Jelikož je ale zvířata v pralese mnohem těžší najít než na savaně, specializuje se na aktivity spojené se šimpanzi, kteří mimo prales nežijí.  Návštěvníkům nabízí standardní návštěvu šimpanzů, při které s lidoopi můžete strávit přesně jednu hodinu (podobně jako se to dělá i u goril v NP Bwindi), což je samo o sobě dobré, protože i zde máte více než 85% šanci, že se průvodcům šimpanze podaří najít. Lepší alternativou je ale unikátní program habituace, kdy se sluncem do parku přicházíte a se sluncem zase odcházíte a celý den můžete strávit pozorováním jejich chování a zvyků a alespoň částečně zažít objevitelský pocit, který asi měla i Jane Goodall, když začínala se svým výzkumem v Gombe Stream. Na habituaci jsou připuštěny vždy jen malé skupinky, a tak se u brány potkávám s několika italskými foto-nadšenci, kteří absolvují stejný program. Ještě za šera se s výbavou na celý den a do každého počasí vydáváme do pralesa. Ten je zatím tichý a tmavý, příroda se ještě neprobudila. Po cirka hodinovém pochodu nás průvodce Andrew zastavuje a upozorňuje na vzácné nebezpečí – nedaleko je slon samotář. Přesto, že žije v džungli, jedná se o stejný druh, který normálně vidíme na afrických savanách. Zahlídneme ho mezi větvemi, ale blíž se rozhodně nesmíme přibližovat, pokud by se osamělý slon cítil v nebezpečí, okamžitě by zaútočil.

Zacházíme hlouběji do pralesa a Andrew začíná obhlížet koruny stromů. Je totiž ráno a to se šimpanzi probouzejí ve svých hnízdech, která si staví vždy na jedinou noc z větví, vysoko v korunách. Brzy opravdu zaznamenáme pohyb a zjistíme, že koruny jsou doslova obsypané šimpanzi. Po probuzení evidentně následuje snídaně, všichni se pouští do konzumace divokých fíků, které tu rostou všude kolem. Občas musíme uhýbat nevítané spršce, když se šimpanz nad námi rozhodne vykonat potřebu. Máme ale velké štěstí, protože můžeme pozorovat samici při vábení samců. Vlastně to nedělá nijak vědomě, každé samici, když není těhotná a když nekojí, vždy kolem ovulace opuchne hýždě. Náš samec toto opuchnutí právě zpozoroval, nemůže z něj spustit oči a pronásleduje samici, dokud není po jeho. „Samice se teď bude asi 10 dní pářit se všemi samci v tlupě, kteří projeví zájem, aby maximalizovala své šance na otěhotnění.“ Vysvětluje Andrew.

Jakmile se začne oteplovat, šimpanzi slézají dolů ze stromů, shromažďují se do malých skupinek na zemi a vzájemně si čistí srst. Jsme v jejich bezprostřední blízkosti, pravidla sice především kvůli možné nákaze lidskými nemocemi nakazují alespoň pětimetrový odstup, ten ale často porušují sami lodoopi. Šimpanz má s člověkem společných 98% genového fondu, což jej činí naším nejbližším příbuzným a je zábavné pozorovat, jak jsou nám podobní. Již po krátké době je jasné, že každý má svou osobnost, někteří jsou plaší, jiní až exhibicionističtí a před objektivy přímo pózují.  Na jednom místě ale nikdy neposedávají příliš dlouho. Po pár minutách se zvednou a odběhnou dále, někdy i s hrůzu budícím hlasitým vřeštěním, které je běžnou formou jejich komunikace. My je následujeme přímo přes tropický prales, občas zapadáme do bahna, dostáváme šlehance větvemi i liánami. Není asi třeba říkat, že šimpanzi jsou při pohybu pralesem mnohem hbitější a rychlejší, takže za nimi občas utíkáme, co nám dech stačí.

Odpoledne nám naštěstí poskytnou chvíli oddechu, když se skupina asi desíti usadí na velmi fotogenických spadlých kmenech a vzájemně si hrají a čistí srst, což je jejich hlavní sociální aktivita, asi jako u nás povídání. Jelikož se zde pro focení nabízí hned několik pěkných úhlů a situací, nadšení mých italských kolegů vrcholí, ve snaze o nejlepší záběr, bezhlavě odhazují stotisícové objektivy do trávy, nasazují vhodnější skla a cvakají jako o závod.  Prakticky v průběhu celého dne šimpanzi hledají potravu, v našem případě ovoce a bobule různých stromů. „Nejsou ale 100% vegetariáni, zvláště v období sucha doplňují stravu živočišnými proteiny, loví menší opice, třeba guarézy, nebo malé antilopy. Ti z tanzanských parků Mahale a Gombe stream, jsou pak známí svým chytáním termitů, pro které si sami vytváří pomůcky“opět doplňuje naše znalosti Andrew.

V podvečer jsme všichni úplně schvácení, ale nikomu se skutečně nechce tyto krásné tvory opustit a vrátit se do pohodlí našich hotelů. Máme načteno o šimpanzích válkách, o rozverných hrách mláďat, o projevech dominantních samců, ještě tolik bychom toho mohli vidět a zažít, pokud možno desetiletí pozorování za jediný den. Andrew je ale nekompromisní, zašli jsme příliš daleko, čeká nás několik hodin pochodu zpět k bráně parku. „Alespoň budete chtít přijet znova.“ utěšuje nás jako malé děti. A proč vlastně ne, dobré silniční spojení a rozumná cena řadí návštěvu šimpanzů v Kibale mezi nejdostupnější prvoligové zážitky Afriky.

¨

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

You may use these HTML tags and attributes: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <s> <strike> <strong>