Když se v devatenáctém století strhla bitva o nalezení svatého grálu všech objevitelů – pramene Nilu, nejkonkrétnější stopa byla skoro dva tisíce let stará, mapa řeckého geografa Ptolemaia. Ten za něj označil rovníkové ledovce Luna Monte v samém středu Afriky. Za dlouhá staletí se Měsíční hory staly legendou, nikdo z Evropanů je nespatřil, nikdo netušil, kde jsou. Ač dnes již známe jejich polohu a horolezci zdolali jejich zrádné bažiny i rovníkové ledovce, místní podivná krajina, rostliny jako z pravěku a neprostupná džungle v nás stále vzbuzuje údiv. Místní jim říkají Rwenzori „kolébka deště“ a po vzoru svého jména zůstávají zahaleny mračny tajemna.

„Pořád tam prší a celou cestu se budeš brodit bažinami. Můžeš zapadnout až po pás hluboko. Jsi na to připravená?“ varuje mě majitelka ugandské agentury, než zaplatím nekřesťanskou cenu svého týdenního dobrodružství.  Ne nadarmo jim místní obyvatelé Bakondžo říkají „kolébka deště“, prý neuplyne ani jediný den, kdy by tu alespoň jednou nezapršelo. Společně s nočním mrazem, těžkým terénem nebo nepřístupnosti jakékoli pomoci v případě nouze, už je čeho se obávat.

D1 Kilembe – Sine hut

Dnes vyráží jen pět cizinců, ostatní jdou jen krátké treky. Více společnosti jsem ani nečekala, díky složitému terénu nejsou ani dnes Rwenzori velkým turistickým lákadlem a statistiky naznačují, že je za celý rok zdolá asi tolik lidí jako Kilimadžáro za jediný den. Jakmile přecházím závoru, krajina se radikálně mění, z obdělávaných políček se přenesu do deštného horského pralesa. Je magický,  nedotčený, kolem mě jsou kapradiny a keře, výše mechem zarostlé stromy a oblohu zakrývají koruny staletých obrů. Prý tu žijí leopardi, sloni i šimpanzi nebo endemičtí chameleon trojrohý a turako horský. Já mám štěstí na plachou antilopu lesoň a v korunách se houpající opici černo-bílou guarézu . Překonávám několik rozvodněných řek, ale jinak je dnešní úsek vcelku pohodový „na zahřátí“. Kempujeme v dřevěné chatě Sine (2580m) na úzkém hřebeni, odkud je z jedné strany výhled do nekonečného lesa a z druhé strany mě krátká procházka zavede k idylickému vodopádu. Večer rozděláme oheň a s upřeným pohledem do mihotajících plamínků si vyprávíme zážitky z cest.

D2 Sine hut – Mutinda hut

Druhý den začíná několikahodinovým prudkým stoupáním, během něhož opustím deštný prales, projdu bambusovou zónou a ve zhruba 3100 metrech se dostanu do zóny obřích vřesů. Tady už je nutné sundat pohorky a od svých průvodců vyfasuji holínky Baťa, ve kterých mě teď čeká několik dalších dní. Bahno tu je, ale spíše vnímám neuvěřitelnou krásu okolní krajiny. U nás vřesy vyrostou tak maximálně 1 metr, tady mají metrů deset a jsou obrostlé bambulemi mechu. Střídají je pokroucené větve rododendronů a třesalek a občas mě odmění i rozkvetlá orchidej. Stezka se změní z měkkého lesního podkladu na hotovou překážkovou dráhu. Balvan střídá skálu, ta zase potůček a zpátky nahoru je třeba šplhat po žebříku.

Moje nadšení vrcholí, když narazíme na první háj obřích lobelek (lobelia). Lobelky spolu se starčkem (senecio) nazval Švédský botanik Olov Hedberg „botanickou vysokou zvěří“ a se svým pravěkým vzhledem jsou jedním z hlavních důvodů mé cesty. Jejich překvapivý tvar je výsledkem adaptace na velmi tvrdé prostředí, kdy každý den, jako by bylo léto s vysokým ultrafialovým zářením a každou noc zima s hlubokým mrazem. Kromě tepelné izolace musí rostliny umět také hospodařit s vodou, stejně tak jako sukulenty na poušti. Tady o vodu sice nouze není, ale v noci zamrzá a ve dne se zase příliš rychle odpařuje. Přestože lobelky i starčky rostou i na jiných dostatečně vysokých afrických horách, právě v Ruwenzorách je jejich porost nejhustější, nejkrásnější a nejvyšší, dosahující až 8 metrů. Jako Alenka v říši divů si připadám i v kempu druhé noci Mutinda (3688m), který je pod skalním převisem, obklopený nejpodivnější vegetací, včetně obřích divokých mrkví a v zemi tu prý žije i obří žížala dosahující až jednoho metru. Dnes večer se loučím s posledními spolucestovateli, zbytek treku absolvuji už jen s týmem mých pomocníků.

D3 Mutinda hut – Bugata

Třetí den vcházím do opravdové afro-alpínské zóny, která panuje nad 4000 metry. Ta je charakteristická podmáčenými pláněmi, slatinami, mokřinami a bažinami. Tady se mi holínky opravdu hodí, nejsnazší je skákat z jednoho travnatého ostrůvku na druhý. Ale tam, kde to nejde, tam se propadám do bahna, které mi občas přeteče i dovnitř, přes okraj gumáků. Každý krok je soubojem a utrpením. Odměnou jsou výhledy na strmé vrcholky, pod nimi prostorné zelené louky, potůčky s mědí do ruda zbarvenou vodou, průzračné jezírka, malé vodopády a pole stromových starčků. Bohužel jsou zde ale vidět i výsledky klimatických změn. Oteplování a úbytek srážek měl za následek děsivý požár v roce 2012, který poničil velkou část vegetace. Také dnešní plocha největšího ledovce Afriky 1,5km čtverečních (v roce 2005), je jen vzpomínkou na to, co býval v roce 1906 s 7,5 km. Tam kde byl kdysi led, vidím teď jen holé skály.  Dnes nocuji v táboře u jezera Bugata v jehož hladině se zrcadlí i Weismanns Peak (4620m), který je cílem mého okruhu a mou zítřejší metou.

D4 Jezero Bugata – Weismanns peak a zpět

Úsek od jezera na Weismanns peak je nejkrásnější z mojí trasy. Oblast kolem ledovcových jezer je hustě zarostlá lobelkami i starčky, kolem se tyčí majestátné skály a všechno se krásně zrcadlí v jejich klidných hladinách. Jakmile se dostanu ke skále, začne nesouvislá vrstva sněhu, nasazuji zpět pohorky i teplé rukavice, šplhám se kolem ledopádů a vzívám bohy, aby byli milosrdní k výhledu, až vystoupím nahoru. Konečně na vrcholku, počasí se mění každou minutu, i když v jednu chvíli je kolem mléčná mlha, v druhou se mraky rozestoupí. Výhled je dechberoucí a mrazivý. V prudkých srázech pode mnou je moje ugandská trasa na východě a Kongo, jeho národní park Virunga a dále jen nekonečné pralesy konžské pánve na západě. Odděluje je 120km dlouhý hřeben Rwenzor, které jsou na rozdíl od vyšších samostatně stojících vyhaslých sopek Kilimandžáro a Mt Kenya také jediným skutečným pohořím Východní Afriky hned se sedmi horami nad 4000 metrů.  Přede mnou je svět věčného ledu s panoramatem všech nejvyšších vrcholů Rwenzor: Mt Baker (4844m), Mt Speke (4890m) i samotná Mt. Stanley, (vrchol Margarita 5109m) – třetí nejvyšší hora Afriky.

Odtud už vede má cesta zase zpět dolů. „Proč se Rwenzorám vlastně říká Měsíční hory?“ ptám se poslední den sestupu Roberta. „Celé dny tu prší, slunce nikdy nevidíš, ale některé noci jsou čisté, takže měsíc je to jediné, co můžeš zahlédnout z oblohy.“ vysvětluje.  Jistě, jedině v noci, když ustoupí mraky, musí být také z podhůří vidět vrcholové ledovce. Představuji si, že tak asi vzniklo jejich starověké jméno Monte Luna, když jejich stříbrný lesk za úplňku pozorovali obchodníci se slonovinou a otoky. Nemohli si být jisti, zda se jedná o skutečné hory, nebo jen optický klam. I já v noci, než odjedu, čekám, zda se mi hory umožní poslední pohled na své stříbřité vrcholky. Nevidím ale opět nic, jen zataženou oblohu. Rwenzori mi zavřely dveře. A vlastně, když si vzpomenu na surrealistickou krajinu, kterou jsem v uplynulých dnech procházela, nejsem si ani já jistá, zda to celé nebyl jen sen.

Rwenzori – praktické informace z roku 2014:

trek v Rwenzorách je možné absolvovat pouze s licencovanou místní agenturou a nejedná se o levnou záležitost, je třeba počítat cca 200USD/os/den. Konkrétní ceny se dozvíte na webovkách agentur viz níže. Kromě jejich sum je třeba připočítat poplatek za vstup do NP a spropitné veškerému personálu. Cenu není možné obejít ani snížit.

Existují 2 stezky:

– centrální okruh, který provozuje www.rwenzorimountaineeringservices.com

– stezka Kilembe, kterou provozuje www.rwenzoritrekking.com

Já jsem zvolila druhou variantu především z důvodu příhodnější ceny pro jednotlivce a lepších referencí na tripadvisoru. Služby byly opravdu super, spaní v chatkách či stálých stanech, plná penze s opravdu dostatečným množstvím jídla, nosiči a 2 průvodci. Průvodci byli nápomocní a tvrdili, že jsou na Margaritu schopni dostat kohokoli bez předchozích zkušeností s pohybem na ledovci. Já jsem šla jen šestidenní trek na Weismann peak, což je čistý treking.

Vybavení: vše do deště – gumáky lze zajistit na místě, nepromokavé veškeré oblečení, pláštěnky na batohy a dostatek pytlů na ochranu oblečení a spacáku. Karimatka ani stan není třeba. V noci mrzne, takže teplá/péřová bunda, fleesky, termoprádlo atd. Dostatek baterek do foťáku na celou trasu, elektrika není nikde. Každý den je možné si umýt obličej, zuby a ruce v lavoru s ohřátou vodou. Ostatní osobní potřeby a lékárnička.

Největší nebezpečí představuje výšková nemoc, především pokud jdete nad 3500m., stezky jsou sice udržované, ale místy jsou opravdu „dobrodružné“ (mokré skály, překonávání propastí na mechem porostlých žebřících, brodění rozvodněných řek aj.) a nejsou pro slabé povahy. V neposlední řadě je třeba se opravdu psychicky obrnit proti dešti a i kdyby příliš nepršelo, určitě se několik dní budete brodit bahnem, obyvkle 10-30cm hlubokým.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

You may use these HTML tags and attributes: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <s> <strike> <strong>